BMW řada 3 318i

Hodnoceno: 41× Ohodnoťte toto auto - přihlašte se

Popis vozu

Psal se podzim roku 2011 a já si po více jak šesti letech studentského života a ježdění mastnou tyčí řekl, že už mi to stačilo a rád bych konečně své vlastní auto. Věcí, které ovlivnily mé rozhodnutí, bylo samozřejmě více. Krom většího pohodlí to byla hlavně cena předplacené šalinkarty, která se mi po pozbytí studentských výhod zdála neúměrně vysoká a také spojení do mé čerstvě získané práce nebylo sockou zrovna ideální.

Protože nerad do nekonečna vybírám a spekuluji, řekl jsem si jednu říjnovou sobotu, že začnu s výběrem, a do týdne chci mít auto. I přesto, že jsem automobilový fanda a některé značky preferuju více, jiné méně, tehdy šly skoro všechny preference stranou a to především díky omezenému rozpočtu (chtěl jsem se vejít do 20 tisíc včetně povinného ručení) a krátké doby na výběr. Navíc jsem věděl, že po zimě budu chtít určitě skočit do něčeho jiného. Jediné, čeho jsem se chtěl vyvarovat, byly české klasiky Favořiť, případně jeho krávou olízaná varianta Filcka. Naprosto mě totiž vytáčí hospodské kecy laické veřejnosti o tom, jaké jsou to zázraky, že je koupím za tašku hrušek, díly jsou na ně za hubičku, nic to nežere, a pokud by se na tom náááhodou něco vysralo, tak to opraví kdejakej Franta z Horní Dolní.

Vzhledem k tomu, že jsem se nehodlal pro vrak za pár šlupek táhnout přes celou ČR, omezil jsem se pouze na Vysočinu a Jihomoravský kraj, čímž se výběr potenciálních vozů opět o něco smrsknul. Týden jsem přebíral opravdu vše, co mi přišlo pod ruku a tvářilo se, že by bez problémů zvládlo odjezdit alespoň tu zimu. Abych to zkrátil, do mého užšího výběru postoupila tři auta, která nemohla být rozdílnější. Fiat Seicento, VW Passat B4 Variant a BMW E30. Vzhledem k tomu, že první dvě jmenovaná auta se ještě během téhož týdne prodala, tak jediná možnost, která mi zbyla, byla právě červená tříca, stojící v jednom malém bazaru kousek od Boskovic. Pro vozy s vrtulkou ve znaku jsem měl od mala slabost a vždy jsem po nějakém toužil, tak že by se konečně zadařilo?

Následující krásnou slunnou sobotu jsme se tedy vypravili do výše zmíněného bazaru. Tříca tam smutně stála v řadě těch nejlevnějších a na první pohled nepojízdných šrotů, nicméně vypadala z nich nejlépe. Hned jsme do ní skočili a jeli se projet. Z nějakého důvodu si většinu svých prvních pocitů po usednutí za volant nepamatuji. Těch pár postřehů, co si vybavuji, bylo akorát zděšení z ručičky ekonoměru, která každou chvíli atakovala 30 litrovou spotřebu a dost vykvedlanou řadicí páku. Báwo jsme po testovací jízdě ještě důkladně prohlédli zvenčí – místy, především kolem zadních lemů se objevovaly menší puchýřky; poslechli motor – hydroštely v cajku; mrkli ze spodu – vana, diferák, nikde žádný únik oleje, vše suché (snad tam nějaká náplň bude). Masírován typickými bazarnickými kecy o předchozím majiteli (starší pán, co s autem jezdil jen do práce, cokoli se porouchalo, měnil hned za nové, žádný domácí patlal,…), jsem se rozhodl pro koupi. Na obranu bazaru nutno podotknout, že ony výše zmíněné poznámky tentokrát výjimečně nebyly jen plky do větru, nýbrž realita. Předchozí majitel byl padesátník, který auto vlastnil celých 7 let a těsně před prodejem dával komplet nový výfuk, nové destičky a kotouče vpředu, nové destičky vzadu, baterku, svíčky, čepy a spoustu dalších věcí. U takovéhoto auta, coby modly tunerů a domácích kutilů skoro nevídaná historie.

Báwo jsem si spokojeně dovezl domů a díky slunnému počasí se hned pustil do umývání, čištění a nápravy zanedbaných věcí. Určitě to každý z Vás zná, takovou tu radost a zapálení z „nového“ auta. Mírné zděšení nastalo po odstranění autopotahů, kdy jsem zjistil, že co kus interiéru, to jiný díl. Zadní lavice měla koženkový sedák, opěradlo bylo v modré látce, přední sedadla sice byla na první pohled obě stejná, na ten druhý však mělo každé jiný odstín. Řidičova sedačka byla totiž z E30 kupé a navíc byla jaksi zlomená, takže opěrák byl lehce našikmo. Ze spolujezdcova sedáku odpadával zadní plastový díl. Díky tomu získala tříca svou nelichotivou přezdívku Pelech. Další den jsem ještě odlepil všechny zbytečné nálepky, nainstaloval rádio, vyměnil gumové koberečky za originální textilní a zabředl do vod E30 fóra s tím, že dám trošku do kupy ten děsný interiér. Ze všech v Pelechu dostupných vzorků se mi nejvíce zamlouvala právě koženková část zadní lavice, která navíc pěkně ladila s tapecy dveří, a proto jsem se rozhodl, že pokud už jiný interiér, tak právě ten koženkový. To se později ukázalo jako nadlidský a téměř nemožný úkon.

V mezidobí jsem se s Pelechem postupně seznamoval. Představovat nějak blíže po technické i vzhledové stránce jednu z mnoha BMW legend by bylo nošením dříví do lesa. Věřím, že postačí, když uvedu, že se v mém případě jednalo o BMW E30 318i (M40B18) sedan, rok výroby 1989 a tedy takzvaný plasťák. Máloválec sice se svými 85 kW neoplýval nějakým extra výkonem, ale pro mé účely byl plně postačující. Navíc, co jsem později měl možnost řídit i jiné třícy se stejným motorem, nikdy nebyly tak živé jako můj Pelech. Výbava byla poměrně strohá, jednalo se o takzvaný holobyt bez mlhovek, doplněný pouze elektricky seřiditelnými zrcátky a 4 zónovou švihadlovou klimatizací. Čím se však Pelech odlišoval od mnoha svých kolegů, byl jeho původ a historie.

Po prolustrování VINka jsem totiž zjistil, že Pelech za mlada v dobách své největší slávy sloužil coby služební vozidlo německé policie. Díky tomuto mi konečně do sebe začaly zapadat veškeré nejasnosti, kterých jsem si na autě za dobu vlastnictví stihl všimnout. Především to byl krásně zachovalý lak, u kterého ale místy (především v motorovém prostoru) prosvítala bílá barva, naopak v prostoru tankovacího hrdla byla pod odlupující se částí laku vidět pro změnu barva zelená. Dále, na obou zadních blatnících a střeše byly pozůstatky jakýchsi antén, na čalounění stropu byl v přední části přes celou šíři zip, který však po otevření k ničemu nevedl. Anténky jsou jasné, zbarvení vozů německé policie asi taky každý zná, zip ve stropním čalounění sloužil pro přístup k elektroinstalaci majáků a prasklá palubní deska měla zřejmě příčinu v namontovaném držáku vysílačky. Nikdy nezodpovězenou otázkou asi zůstane skutečný počet najetých kilometrů, jelikož údaj z budíků o cca 230 tisících, se mi v kontextu s historií vozu a jeho stářím nezdál příliš reálný. Na druhou stranu, na auto střední třídy není těch cca 10 tisíc km ročně ani málo, ani moc. Po dosloužení Pelech přišel o svou policejní výbavu, dostal nový lak a byl vyslán mezi obyčejné smrtelníky.

Že vozy BMW vždy byly a zatím naštěstí stále jsou svými jízdními vlastnostmi jinde, než většina konkurence, je dobře známý fakt, prohlašovat to však v souvislosti s více jak dvacet let starou herkou by bylo odvážné. Já se však vždy, především pak na mokru, bavil. Díky lehké zádi nebyl problém auto na dvojku v kterékoliv zatáčce utrhnout. Kvůli absenci samosvorného diferenciálu byl však Pelech poněkud nevyzpytatelný, chyby neodpouštěl a já tak často končíval v hodinách a jednou jsem si dokonce hupsl až do zatravněné plochy jednoho kruháče. Nicméně řízení bylo opravdu zábavné a nikdy mě nepřestávalo bavit.

Po cca měsíci a necelých pěti stech ujetých kilometrech přišla první zrada. Odporoučel se spojkový váleček a já tak musel domů neplánovaně dojet na laně. Díky E30 fóru se však náhradní díl našel poměrně brzy, následně proběhla výměna a zároveň se zjistilo, že příčinou nejspíš nebylo jeho stáří, ale prasklý svár na pedálové konzole, který zapříčinil vyosení válečku a jeho přílišné namáhání. Konzola se nechala svařit, zároveň s tímto jsem vyměnil i popraskaný plastový dekl pod volantem, sehnal zimní obutí a celý nedočkavý vyhlížel první sníh.

Pokud jsem o Pelechu prohlašoval, že byl na mokru zábavný, na sněhu byl mega zábavný. Neposedná záď se totiž dala na sněhu mnohem snáze rozhodit, následně však byla ve svém chování daleko předvídatelnější a lépe se krotila. Pelech plnil do posledního známý slogan "BMW - radost z jízdy". Zimu korunovalo několik dní pompézní zábavy na zamrzlém rybníku, bezchybné starty i přes teploty kolem - 20oC, které tu zimu asi dva týdny panovaly a celkově bezproblémový provoz, kdy jsem za celé zimní období nemusel ani jednou neplánovaně do servisu, auto mě nikde nenechalo, ba co víc, za celou zimu jsem na něm nemusel vyměnit jedinou věc. Obecně známou nepoužitelnost koncepce s motorem vpředu a hnanou lehkou zádí na sněhu jsem nepociťoval, ale je fakt, že jsem nikdy nejel do nějakých velkých kopců nebo hor a navíc tehdejší zima byla na sníh poměrně chudá.

Abych ale jenom nechválil, kufr se mi v průběhu vlastnictví postupně plnil různými částmi, které odpadávaly z interiéru. Tu dekl z řidičovy sedačky, tam prahová vnitřní lišta, dekl ze spolujezdcovy sedačky, různé šroubky, atd. To však byla z části i moje chyba, jelikož jsem nebyl za celou dobu schopen sehnat ani obyčejnou látkovou náhradu zapelešeného interiéru. Navíc jsem si na to tak nějak zvykl a samozřejmě jsem u skoro čtvrtstoletí starého auta čekal, co ještě bude po spojkovém válečku následovat a peníze jsem se raději snažil šetřit na nutnější opravy.

Pomalu se začalo oteplovat a přicházet jaro a tak jsem Pelecha přezul opět na letní papuče nasazené na originálních 14" kanáldeklech, které se mi i přes svůj menší průměr na autě moc líbily. Navíc pomáhaly vytvářet dobový originální look a tak, částečně asi i díky pěknému laku, jsem si tu a tam všiml, že se za autem někdo otáčí, nebo si ho na parkovišti prohlíží, či fotí. I přes zimní radosti a dovádění popsané výše však Pelech na sněhu za celou zimu nestrávil dohromady více jak deset dní a navíc byl po celou dobu garážován. O to více mě zarazilo, když se mi při přezouvání předku bořil v oblasti takzvaných kostek hever do podlahy a Pelecha za ně nebylo možné zvednout. Kostky jsou sice obecně slabina é-třicítek, ale ještě při podzimním přezouvání bylo vše bez problému. Pěkný důkaz toho, jak rychle dokáže koroze v kombinaci se solí a každodenním zimním provozem u starších aut postupovat. Přitom třeba puchýřky kolem zadních lemů byly ve stejném stavu jak na podzim.

Osud Pelechu byl tímto zpečetěn. Tak jako tak jsem s ním počítal pouze na zimní období, toto však mé rozhodování a hledání jiného vozu urychlilo. Vzhledem ke karoserii typu sedan a ne-šestiválci pod kapotou bylo jasné, že kupce si bude hledat o něco hůře než šestiválcová kupéčka. Do světa šel nakonec až v půli května 2012, já si mezitím pořídil jiné auto a jeden čas jsem tak vlastnil obě, čímž jsem měl možnost pěkného srovnání. Co si budeme povídat, bylo to hravé, zábavné a na svůj věk stále dobře vypadající auto. Nakonec mi ho bylo při prodeji celkem líto. Myslel jsem si, že se bude mít u nového majitele dobře, jelikož šlo do rukou BMW fandy, který s ním měl velké plány. Později se mi však doneslo, že auto poslal za krátký čas s nefunkční spojkou o dům dál, kde u zřejmě podobného "fandy" odešel motor. Tudíž nejspíš RIP Pelechu :(

Silné stránky

Radost z jízdy, nadčasový a nestárnoucí design, spolehlivost.

Slabé stránky

Dneska už je to spíš jen taková hračka na vyblbnutí.

Zkušenosti se servisem (poruchy, opravy):

Jediné, co se za celou dobu mého vlastnictví pokazilo a znemožňovalo další jízdu byl prasklý spojkový váleček.

Zkušenosti s prodejcem (autosalon / autobazar)

Pelecha jsem kupoval v menším bazaru, dobrý přístup a vstřícné jednání.