Ford Sierra 2.0i OHC CLX

Hodnoceno: 14× Ohodnoťte toto auto - přihlašte se

Popis vozu

Dlouho jsem se rozhodoval, zda má vůbec smysl psát recenzi na téměř identické auto, jaké už jednou v garáži recenzované mám. Nakonec mi to ale nedalo a něco málo jsem pro dobrý pocit z kompletace svého vozového parku sesmolil. Uživatelských recenzí starých kár navíc není nikdy dost. Popis však nebude úplně klasický s vylíčeným vzhledu od shora dolů a zhodnocením jízdních vlastností, jako spíš o rok a půl dlouhém používání auta, které jsem původně vlastně ani nechtěl a když už jsem se pro něj rozhodl, tak mi mělo zůstat maximálně na pár měsíců.

Vše začalo před příchodem prvního sněhu na podzim roku 2013, kdy jsem si po pouhém dvouměsíčním vlastnictví Alfy Romeo 164 nedokázal představit zimu bez nějakého toho zadokolkového běsnění. Cikánku jsem proto zkusil zainzerovat, ovšem s přihlédnutím k tomu, o jak specifické a pro úzký okruh fandů zaměřené auto se jednalo, nemohl člověk logicky čekat zázraky a prodej se mohl táhnout klidně až do jara. Opak byl ale pravdou a Alfička šla po necelém měsíci, někdy během vánočních svátků, z domu.

Já tak opět zabředl do vod všech těch bazošů, sbazarů a různých automobilových diskuzních fór, kde už tak trávím nezdravě moc času i ve chvílích, kdy zrovna nic konkrétního nesháním. Zadání bylo jednoduché: nějaká stará zadokolková vražda na zimní vyblbnutí do maximálně dvaceti tisíc, která půjde na jaře z domu. Kdo četl mé předchozí recenze, jistě ví, že netrpělivě vyhlížím nějakého Mercedesa 190, nicméně ani tentokrát se příliš nedařilo najít ideálního kandidáta. Byl jsem sice projet jeden celkem hezký kousek, ale protože majitelem byl hnědočech a auto bylo napsané na jakousi Eržiku z druhýho konce republiky, dal jsem od toho raději ruce pryč. Den před silvestrem objevuji na Sbazaru čerstvý inzerát na plynovou Sierru s ometeným levým bokem za pouhých devět tisíc. Chvíli váhám, zda se podruhé pokoušet vstoupit do stejné řeky a navíc se otravovat s LPG, se kterým jsem dosud neměl žádné zkušenosti a jehož zapojení vypadalo už z fotek dost amatérsky. Minimálně za obhlídku však nic moc nedám, protože auto stálo od Brna, co by kamenem dohodil a na obzoru stejně po několikadenním pátrání nic jiného nebylo. Žhavím proto mobil, domlouvám schůzku a z práce mizím o něco dříve, abych Sierru obhlídl ještě za světla.

Chudinka Sierra, stojící odstrčená kousek od Hodonína na poli za jakýmsi bývalým agrodružstvem, vypadala na první pohled celkem v pořádku. Šrám na levých zadních dveřích (údajně výtvor dcerky majitele) sice zamrzel, ale uvidíme jak je na tom technika a hlavně co je zač ten plyn. Po deseti měsících usedám opět do Sierry, a ač mi odér interiéru, posez v pohodlných křeslech, všechny čudlíky a další věci přijdou tak moc povědomé, ovladač světel hledám z nějakého důvodu na špatné straně volantu. První pocity jsou nicméně dost rozporuplné. Ono přesednout do plebejsky vybavené Sirky, mající kořeny na začátku 80 let, z relativně dobře vybavené, festovní a o dekádu novější AR 164 či z ještě novějšího Saabu 9000, kterého jsem tenkrát měl stále v živé paměti, je dost rozdíl. Přesto si vzpomínám, jaký skok dopředu to pro mě byl, když jsem tehdy do své první Sierry (ač ve výbavě Ghia) přesedal z pomalu středověké AR Giulietty.

Ani následné jízdní dojmy nebyly dvakrát úžasné. Zase to obří kormidlo místo volantu, gumovost a houbovitost pedálů a řazení, chybějící posilovač a totálně KO přední tlumiče, které dělaly z řízení spíš jízdu po vodě v motorovém člunu. Sierru jsme prohnali kolem komína a vlastně ani nevyzkoušeli, jak se chová na onen plyn, protože 60 litrová bomba zabírající půlku kufru byla prázdná a hlavě ani z mojí strany nebyla chuť zkoušet dál. Tak nějak jsem se chtěl spokojit s tím, že tahle naše hurá akce splnila svoje poslání, auto jsme si prohlídli, Sierra by nebyla nic nového, ba spíše takový krok zpět a moje hledání bude pokračovat dál. Od kamaráda jsem se ovšem nechal ukecat k tomu, že ještě zajedeme natankovat trochu plynu a vyzkoušíme, jak to na něj teda jezdí. Majitel, možná spíš překupník, nám dal dvě stovky a celkem důvěřivě nás samotný poslal na 10 km vzdálenou LPG čerpačku někam do Hodonína. Po cestě mi bylo domlouváno, že bych tu Sierru vlastně měl vzít, protože si tak krásně přede, nikam netáhne, brzdí, svítí, troubí, kastle není zrezlá, prodejní cena odpovídá asi tak třetině nákladů na pořízení samotného LPGčka a za půl roku se jí stejně zase budu zbavovat, takže o nic zásadního nejde. S každým dalším ujetým kilometrem jsem si to tak nějak začal uvědomovat i já sám. Po načerpání plynu nebyl krom občas houpajících otáček a chcípání na volnoběh při přepínání zpět na benzín žádný problém, tudíž jsme zamířili rovnou do bankomatu a s panem prodávajícím si plácli. Mimochodem mu za celou dobu naší prohlídky volalo na auto dalších asi deset lidí, a tak si nejspíš rval vlasy, že Sirku nenabídl dráž. Tak jako tak nám ještě litr slevil s tím, že se do kupní smlouvy napíše částka 3 tisíce, takže bylo jasné, že Sierru od nebohého důchodce (který byl dle TP v ČR jediným majitelem od roku 1994), koupil za pár šlupek.

Spokojeně odjíždím a uvědomuju si, že během jednoho roku moje prdel usedá už do čtvrtého auta, z toho do druhé Sierry, kterou díky smradu ze spáleného LPG pojmenovávám Smraďochem. Místo dvoulitrového a občas problematického DOHCčka budu nyní sedlat jednoduché, legendární a údajně nesmrtelné 74 kW dvoulitrové OHC neboli Pinto, které se prý díky své konstrukci nemůže při roztržení rozvodového řemene potkat. Výbavu Ghia vystřídala verze CLX alias CelkemLuXus, za kterou se dá asi považovat jen manuální šíbr, dělající ze čtyřzónový švihadlový klimatizace pětizónovou. Rok výroby 1990 znamená faceliftovanou verzi s kratší kapotou, která ustoupila klasické masce, čiré přední blinkry a zatmavená zadní světla.

S překulením se do nového roku jsem začal řešit drobné nedostatky a získal tak dobrou představu, jak může vypadat auto, které je dle oblíbených bazaro-zmrdských keců takzvaně po důchodci, pánovi ročníku 1943, doktorovi či pečlivce. Zkrátka a jednoduše hrozně, protože jezdit 20 let na stejných tlumičích a s třesoucím se volantem kvůli zvlněným kotoučům, můžou opravdu jen páprdové, kteří už asi nemají všechny smysly úplně v pořádku. Další víkendy strávené se Smraďochem odhalily kvůli netěsnícímu olejovému víčku motor totálně zakydaný od letitého oleje a při denním světle taky zažranou špínou zasviněný, léta nečištěný a nevysávaný interiér. Aspoň že dědula měl garáž, takže Sierra nebyla dotčená oranžovým morem, jak u nich bývá často zvykem. Potěšilo i relativně zánovní zimní obutí. Zároveň mile překvapil plynový pohon, kdy se mi za ty první dvě stovky podařilo najet neuvěřitelných 156 kilometrů, což podle expertů ze Sierra klubu popíralo termodynamiku plynů :)

Zima, zda se tak vůbec dala tenkrát nazývat, pokračovala plískanicema a umrholeným počasím těsně nad nulou, po sněhu nebyly ani památky a Smraďoch tak během ní plnil místo zábavné drift káry spíše úlohu nudného přesunovadla, které se svou mrzkou stovkou koní, z nichž ještě tak 15 dusil pohon na plyn, nebylo schopné ustřelit ani na mokru. Po předchozím turbobenzínu v Saabu a naftovým tahu „vocpodu“ v AR164 jsem se musel naučit jezdit jak kloboučník s platem vajec. Předjíždění bylo potřeba rozvážně plánovat a dlouhé táhlé kopce znamenaly podřazovací maratón. Když jsem nutně potřeboval o fous lepší dynamiku, na chvíli jsem vždy přepnul na benzín, což byl rozdíl sice malý, ale relativně znatelný. Asi jako když u městských tašek jezdíte se zapnutou nebo vypnutou klimatizací.

Před jarní technickou se stihly vyměnit již zmiňované přední tlumiče a kotouče, následoval první slunný víkend, kdy putovaly ven sedačky, a já se pustil do kompletního pucování zaneřáděného interiéru. A že to teda byl extrémní hnojník! Příznaky zřejmě rozštelovaného plynu jako občasné startování napodruhé, kuckání a sem tam houpající otáčky za studena a při vlhkém počasí jsem nechával zatím být, protože mě tolik netrápily. Stejně tak jsem Smraďochovi toleroval občas pár kapiček oleje pod motorem nebo diferákem a časté řazení zpátečky přes zuby.

Bezstarostně jsem si jezdil dál, blížilo se léto a já měl zase nutkání vyzkoušet něco nového. Zároveň mě ale trošku trápilo, že jsem Smraďocha v zimě nikde pořádně neprotáhl a že bych si měl počkat na další zimu, jelikož ta předminulá, strávená taky se Sierrou, mě náramně bavila. Vlastně se mi i líbilo jezdit za korunu padesát na kilometr a navíc zrovna vyžadovalo nemalou investici bydlení, takže auto prozatím zůstávalo doma, respektive na chvíli jsem ho snad i zainzeroval, ale cenu podvědomě napálil do nebeských výšin, aby se moc zájemců nenašlo.

Potřeba letního obutí s sebou přinesla 16 palcové slušivé papuče, které sice díky své šíři 215 milimetrů udělaly ze Smraďocha v zatáčkách docela motokáru, ale otáčení volantem při parkování nebo tahání do vyjetých kolejí na těch našich super silnicích bylo velké utrpení. Vše bylo navíc umocněno menším volantem Luisi, kterým jsem stejně jako na minulé Sirce nahradil pár měsíců po koupi to původní gumové kormidlo. Během léta se mi ještě podařilo sehnat a vyměnit popraskaný a předchozím majitelem (pečlivkou) „odborně“ snýtovaný přední nárazník. Marně jsem však sháněl nepomačkané a neshnilé zadní levé dveře. Po nějaké době jsem si všiml, že volant začíná mít do všech stran poměrně značné vůle a tak jsem se kvůli výměně prťavého ložiska za 20 korun pustil jednoho sychravého říjnového víkendu do kompletní rozborky řízení. Tuhle obecnou Sierráckou slabinu zřejmě dorazila ona široká kola. Třes volantu v určitých rychlostech a při brzdění nicméně úplně nezmizel, za což mohl nejspíš nějaký čep, který umřel na syndrom české krajnice. S tímhle problémem jsem se ostatně setkal i u minulé Sirky, takže se možná jednalo o další Sieřří evergreen.

Konečně přišla zase zima, která jak je v posledních letech zvykem, opět za příliš nestála. Nicméně tu a tam přinesla bílou přikrývku, jež na silnicích vždy aspoň chvíli vydržela a po které se dalo parádně klouzat. Těch několik málo dní, možná spíše hodin, kdy bylo možné blbnout, jsem Smraďocha opravdu nešetřil, každou zatáčku projížděl dveřma napřed, hrabal, smykoval, no prostě jsem byl jak utržený ze řetězu. S věčnou nohou na podlaze byla LPG úspornost ta tam, plyn mizel z nádrže závratnou rychlostí a já jen čekal, kdy se něco posere. Kdy konečně čtvrt století staré, plynové auto za minimální mzdu začne dělat problémy, stávkovat, polykat zpočátku ušetřené finance a naplní tak Fordí akronym Fix Or Repair Daily. Nestalo se tak za celou zimu, ani za následující půlrok, kdy už jsem měl se Smraďochem nakrouceno přes deset tisíc kilometrů prakticky bez údržby. Za tu jsem považoval pouze občasné docvrknutí pár deci jakéhokoliv oleje, co byl zrovna po ruce.

Smraďoch byl prostě neuvěřitelný nezmar a nebýt poupraveného zákona, který dál neumožňoval jezdit v takzvaném polopřevodu, asi bych si ho i nechal jako záložní auto. Zhovadilost v podobě ekovýpalného ale z principu odmítám platit a protože takových nás je asi víc, měla to Sierra celkem nahnuté a já si už připravoval místo, kde ji budu dlouhodobě kuchat na díly. Nakonec se však za pět dvanáct našel v půlce června roku 2015 nový majitel, ochotný přispět Zelenejm prasatům do jejich bezedné kasičky značnou částkou a prodloužit tak Smraďochovi o nějakou dobu život. Od té doby Sierru skoro každý den potkávám a zdá se, že stále bez problémů slouží.

Silné stránky

Prostornost, spolehlivost, zadní náhon, cena a dostupnost dílů potažmo celých vozů, nízké provozní náklady.

Slabé stránky

Gumové a houbovité řízení a řazení, díky koncepci sedanu hůře přístupný kufr, škaredý volant, špatná ochrana proti korozi.

Zkušenosti se servisem (poruchy, opravy):

Bezúdržbový provoz.

Zkušenosti s prodejcem (autosalon / autobazar)

Překupník, nicméně slušné chování.