Ford Sierra 2.0i DOHC Ghia

Hodnoceno: 12× Ohodnoťte toto auto - přihlašte se

Popis vozu

Léto pomalu končilo, praBába byla čerstvě inzerovaná, aby netrpěla zimním provozem a já se opět poohlížel po nějakém autě. Nedokázal jsem si představit, že bych skončil v něčem jiném, než nějaké staré, hranaté zadokolce, čemuž jsem i přizpůsobil své pátrání. Výběr však nebyl jednoduchý. Upřímně, kdo z Vás dokáže bez delšího přemýšlení vyjmenovat alespoň 5 různých značek dostupných (tj. 30tKč max.) zadokolek z osmdesátých, či začátku devadesátých let? Už dlouho hledám nějaký pěkný benzínový Mercedes 190, ale stále se nedaří, přemýšlel jsem i o návratu k E30, AR75 bude asi nikdy nesplněný sen a tak jsem, ani nevím jak, zabloudil do fordovských vod. Tahle značka šla tak nějak vždycky mimo mně a možná by se dalo říct, že jsem k ní měl i jakousi averzi. Po nalezení jedné krásně zachovalé Sierry jsem se však rozhodl zahodit předsudky a na vlastní kůži vyzkoušet, co je pravdy na známém přísloví "Fordem tam, vlakem zpátky". No a co se týče té hranatosti, ač se to dnes zdá úsměvné, Sierra byla v době svého vzniku považována za aerodynamický zázrak. Takže zadokolka nakonec ano, hranatá prý ale ne.

S prodávajícím jsme si vyměnili pár e-mailů, a protože auto bylo poměrně daleko, vyslal jsem na prvotní osobní prohlídku nejprve otce, který coby obchodní zástupce denně cestuje po většině koutů ČR. Ten mi následně potvrdil inzerovaný stav se všemi klady a zápory, tudíž nebylo příliš co řešit. Jelikož majitel na prodej dost spěchal a byl odhodlán dát Sierru do bazaru, neváhal jsem a hned o víkendu se s kamarádem vypravil na více jak 400 kilometrový výlet do Ostravy.

Sirka, přesněji řečeno Ford Sierra sedan 2.0i DOHC z roku 1990, s výkonem 92 kW a ve výbavě Ghia na mě čekala naprosto naleštěná a vyvoněná. Na voze proběhla před nějakými deseti lety výměna kastle, takže krom rožků obou předních dveří, které byly lehce chycené, nebyla na karoserii ani známka koroze. Po vnější obhlídce jsem se posadil dovnitř. Oproti praBábě pořádná změna. Obrovské měkké sedačky, v tomto případě spíše poctivá křesla, široký středový tunel, v části kolem pedálů však poněkud zúžen díky velikosti převodovky, jinak všude kolem spousta místa a vzdušnosti. Palubní deska má takový ten typický look přelomu osmdesátých a devadesátých let, jenž umocňuje velký piktogram auta, umístěný v horní části středové konzoly a informující o otevřených dveřích či kufru. Rozmístění veškerých ovladačů je úplně jiné, než na jaké jsem byl dosud zvyklý. Světla se dosti nezvykle nezapínají otočným kolečkem, leč páčkou pod volantem. Topení má poněkud neobvyklé dvoupolohové ovládání, umístěné hned vedle budíků. Ukazatel ujetých kilometrů je pouze pětimístný - inženýři Fordu zřejmě nepočítali s tím, že by jejich dítko zvládlo více jak 100 tisíc kilometrů. Skvěla se na něm číslice kolem 89tkm. Těžko říct po kolikáté. Nepopulární signalizace hladového oka je velice netypicky umístěna až v pravé části středové konzoly, přehled o nedostatku paliva má tak spíše spolujezdec, než řidič. Volant mi moc do oka nepadl, bylo to takové ošklivé, čtyřramenné a opravdu velké gumové kormidlo. Kufr sice není moc hluboký, ale je poměrně prostorný a na rozdíl od Pelechu (i přes stejnou koncepci otevírání víka), mnohem lépe přístupný. Zadní sedačky je navíc možné sklápět, bohužel ne úplně do roviny.

Již zmiňovaná výbava Ghia se v tomto případě sestává z elektricky seřiditelných zrcátek, předních elektricky ovládaných oken, centrálního zamykání, mlhovek, dvoupolohového šíbru, čtecích lampiček, klimatizace, skromného palubního počítače (hodiny, datum, stopky) a loketní opěrky. Za největší zvláštnost, vyvolávající u všech úsměv na rtech, považuji jakousi předchůdkyni dnešních bederních opěrek. V opěradle řidičova sedadla je totiž umístěn polštářek, který se dofukuje a upouští takovou tou věcí, kterou používají doktoři při měření tělesného tlaku. Výbavu jsem ovšem nikdy moc neřešil a předně mě muselo dané auto něčím zaujmout, takže jsem to bral spíš jako pěkné plus a v interiéru jsem si konečně (na rozdíl od svých předchozích aut), přestal připadat jak v holobytě.

Po krátké projížďce na sedadle spolujezdce konečně sedám za volant. Z první dojmů po ohmatání volantu, pedálů, řadicí páky a rozjezdu získávám dojem určité gumovosti. Těžko říct, zda je to myšleno špatně nebo ne. Pouze jsem byl za minulý půlrok zvyklý na více mechanické zvuky, doprovázející činnosti spojené s řízením a hlavně kratší dráhy pedálů a řadičky, přičemž řazení v Sirce vypadalo podobně, jako když autobusák honí fofrklacek po celé podlaze. Ticho a klid v kabině kazí pouze hučící spojkové ložisko, jehož zvuk však s narůstající rychlostí mizí. Motor se i přes svých 92 kW netváří na nějaké větší vytáčení ochotně, což s rostoucími otáčkami dává poměrně hlasitě najevo. Jízda je taková ukolíbaná, karosérie se v zatáčkách dosti naklání, docela jsou znát i větší venkovní rozměry a pocitově bych autu určitě typoval více, než udávaných cca 1300 kg provozní hmotnosti. Bubny na zadní nápravě brzdí statečně, člověk by to spíše typoval na kotouče, ABS ale chybí. Před koupí jsem v podstatě vůbec nepřemýšlel, jaká Sirka asi bude a co od ní čekám, takže jsem nemohl být ani zklamaný, ani nadšený. Je to zkrátka takové pohodlné auto pro hodné strejčky z NDR.

Vzhledem k tomu, že se mi auto líbilo vzhledově, kastle i lak byly ve skvělém stavu, interiér jak nový, výbava bohatá a hlavně mělo zadní náhon, s majitelem jsme si plácli. Dostal jsem malou slevu, protože jsem měl ten den narozeniny a vydal se domů. Při zpáteční, více jak 200 km dlouhé cestě po D1, jsem teprve pochopil a docenil výše popsané jízdní vlastnosti. Sirka noblesně plula kupředu, tlumiče s velkým zdvihem poměrně dobře filtrovaly většinu nerovností, motoru nechyběl zátah a síla i při vyšších rychlostech a to bez nutnosti podřazování, v kabině panoval naprostý klid a pohodlí. I to gumové kormidlo mi najednou přišlo dobré. Celou trasu jsem přitom při dodržování dálničních limitů absolvoval s průměrnou spotřebou 7,5 l/100 km a z auta vylezl naprosto odpočatý. Ve své době trůnilo nad Sierrou ve Fordí hierarchii ještě Scorpio, ale nejspíš i Sirka měla jako primární úkol komfortní dálniční přesuny. Já s ní však budu poskakovat krátké trasy po městě a občas očekávám i nějakou tu zábavu. Tak uvidíme.

Nikdy si nekupuji auta, která by hned po koupi bezodkladně musela do servisu, aby byla schopná dalšího provozu, nicméně údržbu nezanedbávám a tak jsem po pár dnech začal pátrat po nějakém zdroji informací a náhradních dílů, abych odstranil drobné nedostatky a získal povědomí o problémech, které v případě vlastnictví Sirky mohou nastat. Dostal jsem se do fajnové komunity Fordsierra.eu, kde jsem se o voze mnohé dozvěděl a zjistil, že s náhradními díly za pakatel nebude problém. Například koupě předních bílých blinkrů a zadních kouřových světel z verze po faceliftu mě stála dvě láhve lahodného moku Božkov Zelená, nefunkční páčku blinkrů a výstražných světel jsem vyměnil za deflektory oken a podobně.

Blížila se osudová meta prvních 500 ujetých kilometrů, a kdo četl recenze mých předchozích vozů, určitě tuší, čeho jsem se obával. Nebudu nikoho napínat a rovnou povím - ano, dopadlo to stejně jako v předchozích případech. Onen osudný den jsem měl prostě smůlu. Nejdřív mi při cestě z práce došel benzín. Abych nebyl za vola, samozřejmě jsem věděl, že v nádrži už toho moc není, ale čekal jsem na signál hladového oka. To se konečně rozsvítilo, ale k mému překvapení se ani ne po kilometru motor zakuckal a byl konec. Naštěstí akorát přesně před domem, odkud jsem si udělal krátkou vycházku k nedaleké benzínce. Přitom naposledy jsem na hladové oko ujel ještě dobrých 20 km. Je ale fakt, že se toho o něm na Sierra fóru traduje dost, a spoléhat se na něj není nejlepší nápad. Večer jsem nicméně ještě potřeboval kamsi zajet, ale Sirka už nějak podivně startovala a po pár minutách jízdy se začala chovat, jako kdyby dostala zásah elektromagnetickou pulzní puškou, známou z mnoha sci-fi filmů. Osvětlení palubky pomalu zhášelo, světla svítila jak bludičky, auto kuckalo a přestávalo jet. Ožilo, až když jsem vypnul světla, což v noci nebylo moc rozumné a tak jsem raději zajel k první benzínce, kterou jsem potkal. Motor zhasl a já už nenastartoval. Chvíli jsem čekal na záchranu a náhradní baterku, po jejíž výměně problém zmizel a já opět spokojeně jezdil. Přesto mi to vrtalo hlavou, původní baterka byla totiž nedávno měněná a ještě v záruce. Po asi 14 dnech se problém opakoval a tentokrát už bylo jasné, že vzpoura bude jinde. Zajel jsem tedy do servisu a po proměření kontaktů na baterce byl problém jasný - alternátor. Ten zmetek prostě občas fungoval, občas ne. Proběhla tedy repase.

Před zimou jsem ještě dořešil několik drobností, auto přezul a nahodil již zmiňovaná faceliftová zadní světla a přední blinkry, čímž Sirka hezky prokoukla. Blížily se Vánoce a končící STK/ME, a protože tou dobou kdosi vypustil do světa fámu, že od nového roku již nebude možné řešit ekovýpalné onou známou kličkou, Sirku jsem začátkem prosince prohnal STKčkem, emisemi a evidenčkou a prodal ji jedné nejmenované invalidní babičce, která mi ji však po pár dnech vrátila :) Pod stromek pak Sirka dostala překrásný nový volant s menším průměrem, jenž poskytoval naprosto jiné a daleko příjemnější ovládání. Byl sice dřevěný a do interiéru tak na první pohled příliš nezapadal, ovšem radost s ním kroutit nebrala konce.

Jelikož bylo vánoční období roku 2012 po dlouhé době sněhové, jinak než bokem jsem po většinu času nejezdil. Na sněhu byla veškerá mohutnost a neobratnost auta ta tam. Záď byla díky výkonnému motoru opravdu hravá a neposedná, takže i při pomalé jízdě byla potřeba za volantem určitá bdělost a jemné korekce směru. Těžko soudit, jakou roli hrálo relativně obyčejné a starší zimní obutí Sava Eskymo s cca 6 mm vzorkem. Na druhou stranu nutno říci, že především díky velkému rozvoru byla vybočující záď po celou dobu krásně čitelná a oproti Pelechu jsem málokdy končil v hodinách. To jsem i ocenil při jedné ze zimních kalamit, kdy na silnici byla souvislá uježděná vrstva sněhu a já se potřeboval nutně a rychle přesunout o asi padesát kilometrů. Zatímco ostatní se po okreskách táhli jak smrad z vola, já si jel svým tempem 70 - 80 km/h plným adrenalinu a zábavného řízení. Abych ale jenom nechválil, kombinace obutí o šílené výšce 195/65 a vysokého zdvihu tlumičů, způsobovala při některých ostřejších nájezdech do prudkých zatáček nedotáčivost, se kterou se málokdy dalo něco dělat. Toto jsem měl v menší míře vypozorované i na letním obutí se standardním rozměrem 195/50. Žádný zázrak nebyla díky koncepci auta ani jízda do kopců, nicméně vždycky jsem vše zdatně vyhrabal. O něco jiná byla situace na mokru, kde sice necitlivá práce se spojkou a plynem při rozjíždění vedla k okamžitému protáčení kol, záď ale už nebyla tolik ochotná k vychylování se a častěji mi přišlo, že se dostavuje spíše již zmiňovaná nedotáčivost, než kontrolovaná jízda bokem.

Na autě jsem měl vychytané v podstatě všechny drobné mouchy a zbývalo tak jediné - vyřešit hučící spojkové ložisko a zjistit, od čeho se ozývají rány při přeřazování a sešlapování spojky. Mohla to být údajně opotřebovaná hardy spojka či jenom silentblok převodovky. Sirku jsem přivezl do servisu s tím, že na ni mrknou, zjistí problém a pak budeme řešit, co dál. Ten den však hustě sněžilo a já se tak při vyzvedávání vozu ze servisu musel spokojit s konstatováním, že problém nebyl nalezen, jelikož se v těchto podmínkách báli s autem jet a bez testovací jízdy nebylo možné odhalit příčinu. Alespoň, že prolínající olejovou vanu dali do pořádku. Nebyl čas ztrácet čas, potřeboval jsem totiž jezdit a tak jsem v duchu výmluvného hesla "Don´t fix it until it´s broken" auto vzal a odjel.

Následující dva měsíce Sirka dál a bezproblémově sloužila. Jednoho dne jsem však na internetu narazil na poptávkový inzerát na téměř shodnou Sierru, jako byla ta moje. Chvíli jsem sice váhal, ale jelikož v dnešní době se snáze kupuje, leč hůře prodává, auto jsem nabídl k prodeji. Všechno šlo nakonec rychleji, než jsem myslel a tak mě Sirka začátkem února 2013 opustila. Docela mě to mrzelo, protože jsem měl pocit, že naše vzájemné seznamování se a poznávání ještě zdaleka neskončilo, jenže častá návštěva autoinzertních serverů a touha zkoušet stále něco nového byla silnější. Chudák Sirka bohužel v rukou nového majitele nedojela ani do svého prvního cíle a po ujetí cca 120 km díky převodovce zkolabovala, což na mě samozřejmě vrhlo stín nepoctivého prodejce. Kdyby se ovšem celá anabáze kolem prodeje a rozhodování nového majitele netočila právě okolo výše zmíněného problému, a kdyby kupující a jeho doprovod nebyli oba (zkušeně se tvářící) automechanici, možná bych přistoupil na nějakou dodatečnou slevu z kupní ceny nebo si Sirku vzal zpět. Nicméně s takovými věcmi se u starých aut za jednu výplatu zkrátka musí počítat. Po vychladnutí počátečních emocí se situace zklidnila a dle posledních zpráv to vypadá, že Sirky životní pouť bude i nadále pokračovat.

S tak rychlým prodejem jsem sice nepočítal, ale protože nosím v hlavě pár svých must have aut a pravidelně sleduji jejich nabídku, už o dva dny později jsem měl za Sirku náhradu v podobě Saaba 9000 CSE 2.0t.

Silné stránky

Komfort a prostornost, spolehlivost, zadní náhon, cena a dostupnost dílů, nízké provozní náklady.

Slabé stránky

Pokud bych měl nějaké vyjmenovat, tak jsou to věci, díky kterým je však Sirka zároveň komfortní a to především přílišné náklony v zatáčkách, občasná nedotáčivost, gumové řízení a řazení a vzhledem k vnějším rozměrům auta zarazí, že objem kufru je pouhých 415 litrů.
Základní čtyřramenný volant je ošklivý a zbytečně velký.

Zkušenosti se servisem (poruchy, opravy):

Drobnosti se vyřešili doma, repase alternátoru musela proběhnout v servise. Přístup fajn. Jinak je Sirka v kombinaci s touto motorizací relativně spolehlivá a vzhledem k ceně a dostupnosti náhradních dílů by mě její dlouhodobější provoz asi nesežral.

Zkušenosti s prodejcem (autosalon / autobazar)

Auto jsem kupoval od soukromníka, fajn chlápek s nezaměnitelným ostravským přízvukem.