barabnl ( )

Peugeot 206 CC Peugeot 206 CC

Hodnoceno: 8× Ohodnoťte toto auto - přihlašte se

Popis vozu

Cesta k němu

Jak se chlápek po padesátce dostane ke kabrioletu Peugeot 206 CC? Prvním impulzem bylo svezení v jiném autě bez střechy – líbilo se mi to. Ovšem byla to amerika Ford Galaxie z 60. let. Bylo to svobodné a vzdušné. Nějak na mě dolehlo, že jak jsou teď pořád ty horka, tak se člověk z práce vrací autem rozžhaveným na 60 stupňů po celodenním stání na slunci, kde ho okamžitě obleje pot a k tomu na něj fouká studená klimoška. Brrr... Ten vítr v pleši a nebe nad hlavou má v kabrioletu něco do sebe.

Kabrioletů jsem si předtím nevšímal, a když jsem začal, tak se mi zalíbily. Začal jsem vnímat Mazdu MX-5, starou Felicii, všelijaká ta BMW, tyhle člověk vídá nejčastějc. I řekl jsem si – není nějakej kabriolet pro chudý? Po padesátce by sice člověk měl být bohatý :) (jako v tom vtipu o chlapech: po čtyřicítce zdravej, po padesátce bohatej, po šedesátce živej), ale to se mi se 4 dětmi, prací pro stát a při „chovu“ velkého rodinného auta nějak nepovedlo. Zagooglil jsem a ejhle – takové auto existuje, a je to Peugeot 206 CC. Dělal se v letech 2001-2007, takže i nejmladší kusy jsou dneska docela staré. Západní Evropa se jich postupně zbavuje a v dovozech i bazarech jsou jich desítky, většinou z Německa ( a v německých bazarech stovky, ale o dost dražší než u nás). U nás jsou v ceně tak 30-50 tisíc za šunky, 50-70 za celkem ucházející a 70-90 za leštěnky. Nový u nás stával přes půl milionu...

Navíc má tohle auto unikátní plechovou/skleněnou zatahovací střechu a neměl by mu tudíž vadit ani déšť a sníh. Vypadá jako dětská hračka, hlavně když sklápí střechu, je maličké, a tudíž krásně opoziční vůči mastodontním SUV... A že je to prý auto pro holky? Nevím, kde se tohle zrodilo, občas to opravdu hoši kupují svým slečnám (aby zakryli, že se tím taky chtěj vozit) a když pak ti dva čekají dítko, tak ho zase prodají (je to vlastně auto pro dva, i když má vzadu ještě dvě pseudosedačky). Pro mě je to ale „sexy kočka“, jak to nazývá jedna recenze na netu. S širokou prdelkou a hrbem kabiny připomínajícím z boku prso, a když se sklopí střecha, tak je to takový tlustý, dopředu výbojně nakloněný doutník. No dosti poezie a vzhůru na prózu.

Hledání pěkného kousku

Trvalo 10 měsíců. Asi jsem hnidopich, ale holt už jsou to opravdu stará auta a dováží se k nám leccos. Některé nabourané, jiné stočené, z několika vraků smontované, další vytuněné, často rezaté, a taky kusy, které každý rok mění majitele. Těch 10 měsíců už jsem je na bazarových serverech znal skoro jménem, a fyzicky si osahal a projel nejmíň 5 z nich, na Moravě i v Čechách. Jak jen ty fotky v nízkém rozlišení klamou – škrábance a bordel v kabině najednou zmizí, jedete na krásný kus, a zjistíte, že v něm Němec vozil svýho psa a všude chlupy. A jak těžko se utíká z AAA Auta, kde na vás nasadí postupně 3 maníky prodejce, každého s jinou strategií (hodnej, ráznej, pak odborník) a všechny povýšené a neodbytné (nezměnilo se to v té pražské centrále ...). No nic, samozřejmě že jsem se pak zamiloval do jednoho kusu od soukromníka (už prostě nešlo dál čekat) a bezhlavě ho koupil s mnoha vadami... Naštěstí už to znám a vím, že na bazaráče musí mít člověk pár desetitisíců navíc na počáteční „restart“. Takže ve výsledku ho mám ve slušném stavu za 70 000, už s opravami, za které si ručím.

Můj kabrouš Augustýn

Byl koupen na den svatého Augustýna, a uveden do mého užívání cestou na poutní místo Klokoty, kde jsem nabral obrázky s pannou Marií a zastrčil je do škvír na palubce nalevo i napravo. Dělám to u každého svého auta, co jsem kdy měl, neb věřím, že na cestách člověk potřebuje ochránkyni a přímluvkyni, protože ať se snaží sebevíc, tak lidi kolem sebe prostě neuhlídá. A té pomoci věřím – nikdy do mě za 25 let ježdění nikdo nevrazil.

I když není bezchybný, mám ho rád. Je mu letos už 15 let a na tachometru bylo už 150 000 km, čemuž se může a nemusí věřit. Rád bych s ním jezdil dalších 15 let a udělal z něj veterána, tak uvidíme. Dole je trochu rezatej, snad to pan Trendl napraví. Na kastli nic, ale kdoví jak moc je původní a přestříkaná... radši nezkoumám.

Je stříbrný. Banální barva-nebarva, je jich takových nejvíc, a pak hned černých. To jsem nechtěl, aby se to v létě celé na slunci rozžhavilo. Ta stříbrná to docela odráží. Hezká je bledě modrá a pak zelená ve vrcholné verzi Rolland Garros, ale taková auta jsou vzácná.

Dost mi záleželo na tom, aby tam byly co nejvíc původní díly. Třeba kola, lidi tam často dávají „vytuněná“ neoriginální. Musí tam být kola se lvíčky! Pak hlavice řadicí páky – ta má být hliníková kulatá! Prý studí do ruky. Jo, studí, no a co? V ruce se drží krásně. A původní rádio, co s autem plně spolupracuje (pod páčkou stěračů je moc šikovný páčkový ovladač rádia – to se pak dá ovládat poslepu hmatem) a moc hezky hraje.

Prý se tam chlap nad 180 cm nevejde. Já měřím 189 a mám přes 100 kilo, a vejdu se tam bez problému. Člověk si musí rozumně nastavit sedačku. Při zavřené střeše hlavou nenarážím, při otevřené nemlátím na hranu čelní plochy. Naopak, i pod střechou se cítím docela vzdušně. Moje žena řekla, že v Ccéčku jí připadá, že sedí v normálním autě, zatímco v naší předchozí Toyotě Yaris (2. generaci) – což je auto velikostně stejné třídy - se cítila jako v motokáře. Ten dojem musím potvrdit. Ergonomie vnitřku vepředu je výborná a navíc elegantní, budíky jsou velké a skvěle čitelné, a je tam teploměr oleje! Dobrá věc, člověk pozná, kdy je motor prohřátý a může ho začít prohánět. Nezvyklá jsou jedině tlačítka stahování oken na středovém tunelu.

Chtěl jsem klimošku, bezpodmínečně. Prodávající těch kusů, kde klima není, shodně tvrdí, že kabrio jí nepotřebuje. S otevřenou střechou moc ne (ale i tak si lze v největším vedru trošku přichladit a není to nepříjemné :), ale co v letní bouřce s vytaženou střechou? Mám se pod ní upéct? Nikdy! A tak jí tam mám, automatickou, funguje bezvadně.

Chtěl jsem kola patnáctky. Nemám rád drncání na velkých kolech, která nepruží. Zkoušel jsem jeden kus se šestnáctkami, a bylo to hodně nepohodlný. Auto má samo o sobě docela tvrdý podvozek (musí mít – vyrovnává tím kroucení karoserie na hrbolech při stažené střeše) a drncavá kola k tomu, málem jsem si vyrazil zuby. A tak tam mám úzké letní gumy 195/55/15 (k mému kusu jsou takové v techničáku) a drncá to snesitelně. Navíc to skvěle drží stopu v zatáčkách, bez náklonů. To se mi líbí, dá se s tím jet i docela ostře a SUV za vámi v každé zatáčce brzdí, nabírají náklony a vteřiny zpoždění. Pak to ohulí na rovince ale tam umí jet každej rychle, žejo?

Mám tam atmosférický čtyřválec 1,6 o výkonu 80 kW, podle recenzí i automechaniků spolehlivý. Mě zatím běhá pěkně a síly na zrychlování má dost. Na plyn reaguje bez prodlevy a nechtěně tím škádlím velká auta za sebou, jak jim rychle mizím. No, pak se naštvou a hned mě předjedou, ale kabrio není na soutěžení, ale na pohodu. Dávali tam i dvoulitr, ale ten prý zlobí a žere. Mě to zatím bere 6,5-7,5 litru, při celkem dynamickém ježdění.

Trošku problém je pětikvalt. Chtělo by to šestku. Pětka se může dát klidně v 60 a maximálku má auto 193 (nezkoušel jsem, ale už jsem jel 180 a myslím, že by to jelo i 200). Při 130 to točí 3800, což je dost a hodně to hlučí. Při 170 točí 5000 a řve. Asi se jim šestka nevešla do převodovky... Zas se téměř nemusí řadit, když už se to rozjede... Jo a dráhy páky jsou dlouhý, gumový a nepřesný. Ležérní Francouz...

O elektricky-hydraulickém stahování střechy se natočily desítky videí na Youtube a napsaly stohy písmen, i o různých poruchách. Mě to zatím funguje. V kufru musí být před sklopením vytažená roletka, která je indikátorem pro systém, že se střecha může začít skládat – je na to tlačítko na středovém tunelu. Nerad to dělám před lidmi, všichni na to zvědavě koukaj... Nedivím se jim, mě to taky pokaždé fascinuje a dělá to podstatnou část duše a výjimečnosti auta. Je sklopeno a můžem vyrazit. Kšiltovku na hlavu, narazit hodně dopředu aby ji vítr přirážel na hlavu a kšilt stínil. Najednou člověk poznává, že střecha u aut nekryje jen před deštěm, ale taky před oslněním. Na to pozor, bez čepice s kšiltem (nebo dobře přiléhajících slunečních brýlí) nelze jet, zvlášť když i palubní deska se ve skle docela odráží a to mate. Do padesátky (ne věku, ale rychlosti :) je to pohoda, pak začíná profukovat z boků, od 80 je dobré vytáhnout nahoru okýnka. Tím se omezí boční větry a zbývá už jen mohutná turbulence za hlavou, která se stáčí dolů a ofukuje vás zpod sedaček (a dlouhovláskám vzadu hází vlasy dopředu a postupně jim plete dredy – ideální je pro ně šátek jako ve filmu Tenkrát v Holywoodu). Dobrá je i šála nebo vysoký límec kolem krku. Někteří se s tím perou puštěním ventilace a za zimy i topení na maximum (topí to skvěle), ale já si na radu zkušených pořídil větrnou clonu – windschott, která se zacvakne do předpřipravených otvorů. Koupil jsem novou v Cabrio-shopu a funguje skvěle. Najednou je na palubě klidně a příjemně a jel jsem i při 8 stupních a 80-100 bez střechy a bez problémů.

Zadní sedadla jsou pro smích. Za přední sedadlo zcela posunuté dopředu se dozadu vejde tak dítě do 12 let nebo hodně maličká a hubeňoučká slečna, kdokoli větší jen když sedí bokem s nohama na vedlejší sedačce. Jsem docela zvědavý, jak by se na takový posez tvářili policajti... Třeba ale na baťohy jsou ta sedadla ideální, jsou to takové hluboké lavory. A na „hřbetu“ mezi nimi je víkem zakrytý otvor na velkou láhev s pitím.

No a ten „malý“ kufr. Když je střecha nahoře, tak má asi 400 l (běžný auta podobný velikosti mívají kufr 250 litrů a nikdo si nestěžuje). Když je stažená, je to půlka, protože nad vytahovací roletku se do horní půlky střecha složí. Ale i do takhle zmenšeného kufru jsem dal věci na víkendovou akci – spacák, batoh, pohorky, jídlo atd., jen se to musí ukládat naplacato. Kufr má nahoře ližiny na případný nosič zavazadel. Zkrátka: místa dost. A na stěhování jsou dodávky, ne kabriolety.

Co si budem povídat, kabriolety jsou i na parádu. Na tu já nikdy nebyl, vždycky jsem se snažil být nenápadný, a teď se mě kamarádi a kamarádky ptají, jestli na to budu lovit holky... Co jim na to říct. Málokdo chápe, že se mi líbí ta vzdušnost, přirozenost a určitá „syrovost“. Ono to v tom kabriu není zas tak úplně „wellness“ – fouká tam, když praží slunce, tak je člověk jak na Sahaře a sice ho ovívá (horký!) vzduch, ale čepice je nutná už kvůli úpalu, každý smrad z okolí je cítit (ale taky vůně přírody :) a prach ze silnice a písek z náklaďáku schytáte z první ruky. Za jízdy se střecha nedá vytáhnout, takže když musíte projet staveništěm kde řežou asfalt, tak ten prach prostě schytáte. Navíc to díky snížené torzní tuhosti uvnitř všelijak vrzá, skřípe a drncá jak se karoserie kroutí na hrbolech a výmolech. Výživný je zejména přejezd dlažby z kostek, to se zdá, že se auto rozpadne. Je lepší s tím jezdit po dobrých hladkých cestách. Jedna věc je ale dobrá – podvozek není úplně přilepený k silnici, přední a zejména zadní podběh je docela zvedlý, takže se člověk nemusí bát rozumně vysokých obrubníků ani hrbolatější cesty.

Zpátky k parádě – nejdřív jsem nechtěl kožené sedačky, ale nakonec je mám a blahořečím si, že je mám. Ony ke kabriu tak nějak patří. Voní a jsou krásný. Bál jsem se usedání do černé, v létě rozžhavené kůže, ale ona ta kůže opravdu funguje jako kůže – člověk se v ní zdaleka tak nepotí jako na látkových sedadlech. Kožené jsou i některé vnitřní plochy dveří, vypadá to parádně. Stejně jako kovový, gumou nepotažený pedály.

Jestli se za mnou někdo otáčí? Spíš ne... a jsem rád. Lidi už se asi nenápadných kabrioletů nabažili, nejsem Jaguar E-type. Když ale zaparkuju a nechám auto otevřené, ten pohled dovnitř každýho láká. Hlavně děti, zejména menší kluky. Jednou jsem takhle nenápadně seděl v hospůdce 10 m vedle a pozoroval jsem to. Člověk radši nesmí v autě nechat nic položené, to by vyloženě lákalo k natažení ruky. Pro tyhle případy je schránka u spolujezdce uzamykatelná klíčem. Klíčový systém je vůbec zajímavý – má to dálkový centrál, ale do kufru se musí vždycky mechanicky klíčem – a při zavírání ho stačí zabouchnout. Je to takový malý obřad, stejně jako stahování střechy.

Ke spolehlivosti mýho kusu nemůžu říct nic směrodatnýho, mám ho krátce. Preventivně jsem dal vyměnit všechny kapaliny a svíčky, vyvážil kola a dal udělat geometrii. Zbavil jsem se tím tahu volantu do strany a teď jede auto krásně rovně a dobře drží stopu.

Kdo člověku pomůže? Mám neautorizovaného, ale dobrého a prověřeného pežotího servisáka. Díly na to auto stále celkem jsou, originální, z druhovýroby i z vrakoviště. Pežotí klub, kde se na webu najde český návod a za pár korun se dá koupit (ty kluby jsou dva a už si nepamatuju, na kterém z nich to bylo), a spousta dobrých rad. Nakonec i autorizovaný servis, kde mi např. za pár šupů dodělali druhý klíč (musí se kvůli tomu jít do centrální francouzské databáze a získat nový kód).

V kabrioletu si lebedím. Je to auto, které přináší pohodu, nadhled, radost, bezprostřední kontakt se světem, s jeho krásami i vadami. Už jen příchod k němu dělá dobrou náladu a když jedete městem, míň nadáváte – každý by vás slyšel :) Venku na okreskách je mrštné jako ryba ve vodě. Je to taková esence auta – kola, motor, sedačky a pár plechů. Když je k tomu ještě roztomilé a hezké jako Peugeot 206 CC, co víc si přát? Navíc za dva měsíční podprůměrné platy...

Silné stránky

malý, elegantní
plechová stahovací střecha
živý motor
dobře sedí v zatáčkách
dobrá ergonomie vnitřku a palubky
velký kufr

Slabé stránky

nemá šestku
světla nesvítí nejvíc
karoserie se kroutí, povrzává

Zkušenosti se servisem (poruchy, opravy):

zatím malé, auto mám krátce

Zkušenosti s prodejcem (autosalon / autobazar)

byl to soukromý vlastník, choval se slušně, ale pár nedostatků mi neřekl