Škoda 105

Hodnoceno: 7× Ohodnoťte toto auto - přihlašte se

Popis vozu

Škodu 105 asi netřeba příliš představovat, známe jí všichni a snad každý se v ní minimálně svezl. Jedná se o typický tříprostorový sedan s klasickou koncepcí „vše vzadu“, vyráběný za období největší slávy bolševika. A podle toho to také vypadalo. Bylo to to nejlepší, co hlavouni z Moskvy dovolili Škodovce vyrábět, prototyp Škody 720 byl totiž na svou dobu až příliš dobrý, než aby mohl vozit průměrného soudruha budovatelské doby. A tak vznikla Škoda s továrním kódem 742, obchodně označovaná jako 105/120/130.


Nyní se zaměřím konkrétně na „Modrého bleska“, aneb kde se vzal, proč se vzal a proč na něj rád vzpomínám.
Všechno začalo šíleným pubertálním nápadem, kdy já, patnáctiletý hošík, a můj sedmnáctiletý soused-kamarád, jsme zatoužili po vlastním autě. Byl jsem tehdy ohromný „petrolhead“ a nedovedl si představit, že na auto budu čekat ještě další neuvěřitelné tři roky až do mých osmnáctin. Vzhledem k tehdy velmi omezenému počtu našich financí (střádaných z kapesného od rodičů a příležitostných brigád) jsme si nemohli příliš vymýšlet a také vzhledem k faktu, že jsme oba měli sotva občanky, natož řidičák, nepřipadalo v úvahu, abychom jeli pro auto někam do tramtárie. Naším snem byl Fiat Uno, případně jiné podobně nabušené auto, ale reálně jsme si velké naděje nedělali a snažili se být spíš nohama na zemi. Hledání naší budoucí hustokáry započalo v Annonci, konkrétně v rubrice „Do 100kč a zadarmo“, ale již po pár neúspěšných telefonátech nám nezbylo než se pochlapit a povýšit na rubriku „Do 10 000kč“. Bohužel ani tam se nám dlouho nedařilo, inzerátů sice bylo jak hov*n v parku, ale k naší smůle se vesměs jednalo o příliš drahé, příliš nepojízdné, případně příliš vzdálené kousky. Sem tam se sice dalo narazit na inzerát, který zapadal do našich velmi náročných a odborných kritérií (pojízdné, levné, blízko), ale naše nadšení nikdy nemělo dlouhého trvání, jelikož auto nám vždy někdo vyfoukl před nosem.

Až po pár týdnech neúspěšného brouzdání lepšími či horšími inzeráty za námi přišel náš společný kamarád s radostnou zprávou, zvěstující ukončení našeho trápení způsobeného přepravování se pouze pomocí jízdních kol a MHD. Jedna mladá slečna, shodou náhod bydlící pár ulic od nás, prodávala svojí starou, již nějakou dobu nepoužívanou a odhlášenou Škodovku, navíc za neuvěřitelnou cenu 1500,- Kč! Volba byla jasná, slovo dalo slovo a za pár dní už jsme si s dětským nadšením odváželi náš nový zázrak k sousedovi na zahradu, kde započala potřebná a velmi důkladná údržba pomocí kýble s vodou, saponátu a hadru. Náš pocit dospělosti byl ohromný a abychom to dotáhli do dokonalosti a cítili se na silnici „bezpečněji“, opatřili jsme si způsobem, který zde nebudu rozvádět :) , i SPZky a to samozřejmě s takovou důmyslností, aby byly vepředu i vzadu stejné. Náš Modrej blesk měl sice pár drobných vad na kráse, respektive spíš na technické provozuschopnosti, ale radost z prvního auta (a prakticky žádné finance) převažovala nad jakýmikoliv investicemi kromě benzínu a vody z kohoutku, která sloužila jako chladící kapalina.


Výbava vozu zahrnovala odvětrávaná sedadla (o dokonalý systém větracích průduch se nejspíš postarala myší rodinka), luxusní volant potažený děrovanou koženkou prošitou plastovou nití, zpětná zrcátka, která se třásla tak, že jste při jízdě při pohledu do nich měli dojem jakoby za vámi řádilo zemětřesení o síle konce světa, dále bezpečnostní zámek schránky u spolujezdce v podobě provázku s tak precizním uzlem, který šel „odemknout“ jen za pomocí nože a v neposlední řadě také poctivá robustní pádla pod volantem, která ale nesloužila k řazení, nýbrž k ovládání blinkrů, klaksonu a stěračů.


Škodovkou jel asi každý, takže netřeba nějak více popisovat jejich jízdní vlastnosti, ale tato byla speciální. Kromě unavených zadních tlumičů, které u Škodovek až tak speciální nebyly, mělo auto různé „vychytávky“, například v podobě často nestartujícího startéru či vtipného akumulátoru, který bez předchozího varování vypovídal službu podle nálady, takže se nezřídkakdy stávalo, že auto uprostřed jízdy prostě umřelo. Výkon 33 kw byl tak možná kdysi v mysli konstruktérů, reálnější odhad poměru výkon/váha byl přibližně 3 koně/tunu a auto s ním plynule zrychlovalo (dobře, ne úplně plynule) až k neuvěřitelné rychlosti 85km/h! Opravdu, víc ani s větrem v zádech a strážným andělem nad hlavou. Kapitolou sama pro sebe byla věc, které se v běžných autech říkají brzdy, u Modrého blesku by ale toto označení bylo příliš optimistické. Pedál uprostřed sice byl, ale efektivita byla asi taková, jako byste se pokoušeli brzdit pedálem spojky. V rychlosti přesahující 10km/h, do které se dalo zastavit nohou na brzdě a silou pevné vůle, byl řidič odkázaný na ruční brzdu a modlitby. Projíždění prudších zatáček se rovnalo ruské ruletě a pokud se před vámi objevila nečekaná překážka ve vzdálenosti menší než jeden kilometr, čekala vás nevyhnutelná a bolestivá smrt. Ale i to mělo své kouzlo, pracháči totiž utrácejí miliony za auta, která je naplní adrenalinem, nám ke stejnému pocitu stačilo jet na trojku ve Stopětce.
Škodovka nám sloužila jako frajerské přibližovadlo po okolí (na větší dálky jsme s ohledem na náš věk ani jeden neměli koule) a pro vytahování se před dívčinami v rozkvětu, které jsme oslňovali naší předčasnou dospělostí. Po pár měsících, kdy již naši hustokáru „obdivovala“ i místní policie, jsme ze strachu z autority (a domácího výprasku, jelikož rodiče o našem kaskadérském životě neměli tucha) Bleska prodali do rukou jedné přiopálené rodinky, která sháněla moderní, výkonný a spolehlivý vůz do svého ghetta.

Silné stránky

Ač se snažím sebevíc, na jakékoliv silné stránky z objektivního pohledu si nemůžu vzpomenout. Takže to vezmem rovnou od podlahy… tedy ne tak doslova, ta by totiž díky své prodyšnosti (asi moderní prvek navržený pány soudruhy kvůli lepší cirkulaci vzduchu) patřila spíše do těch slabých stránek. Mezi ty silné určitě patřil fakt, že mělo střechu a tudíž do něj nepršelo a dále pak světla, jejichž schopností nebylo ani tak osvítit cestu před vámi, jako spíš upozornit ostatní účastníky, že se na ně něco řítí. Jako další velké plus byla výbava v podobě klaksonu, který místo sirény sice zněl spíše jako slabý umíráček, ale to koneckonců nebylo až tak daleko od pravdy. Ale největší plus, vzhledem k našim hodnotám byl, že auto opravdu jezdilo (občas) a my si tak splnili svůj klukovský sen, přes všechny trable to zkrátka bylo to „první vlastní auto“ a to se počítá.

Slabé stránky

Za to slabých stránek měl Blesk požehnaně. V prvé řadě to byl samotný motor, který se svou zběsilou silou dva a půl koně přenášel, ehm, výkon přes čtyřstupňovou přímo řazenou (někdy to tak úplně přímo nešlo) převodovku na zadní kola, která se následně dávala do pohybu asi s takovou razancí, jako tahač s koňským spřežením. Zatímco motor tedy postupně umíral, brzdy už to měly za sebou, brzdění očima mělo větší efektivitu, než samotné šlapání na pedál. Jediná naděje před jistou smrtí tak byla ruční brzda, jejíž lanko bylo ještě v poměrně dobré kondici, ale nic netrvá věčně a pravděpodobnost jejího přetržení se zvyšovala s rostoucí rychlostí a četností používání. Další vadou na kráse byl zlomený klíček v zámku dveří, takže pokud bychom nějakým nedopatřením celé auto snad uzamkli (u Škodovek byly zámky ještě řešené tak, že nebyl problém si zamknout auto s klíčkem v zapalování), dovnitř už se dostaneme pouze pomocí cihly. O množství koroze poseté náhodně po celém voze se není třeba příliš zmiňovat, ve srovnání s jinými částmi auta byla tato nejméně problémová.

Zkušenosti se servisem (poruchy, opravy):

Veškerý servis prováděný na autě bylo omytí po první koupi a následně jen pravidelné dolévání benzínu a chladící kapaliny (rozuměj vody H2O).

Zkušenosti s prodejcem (autosalon / autobazar)

Slečna majitelka byla sympatická, myslím že ani neřešila kolik nám bylo a na co vůz vlastně chceme. Byla ráda, že se ho zbavila a dostala zaplaceno místo toho, aby Škocnu darovala jako charitativní příspěvek nějakému vrakovišti. I my jsme byli rádi a tak skončila pohádka, ve které se vlk nažral a koza zůstala celá.