Definitivně subjektivní pocity z Mk4 vs Mk5
Jako dlouholetý Ozzmanův pasažér (a příležitostný šofér, když se jako správná rocková hvězda na koncertě napije) můžu porovnat jízdní (a hýždní) zážitek z obou jeho Fordů.
Můj již zmíněný glutteus maximus je navyklý na relativně tuhé posezení v O1 z roku raz dva v minimální výbavě, takže za sedačky u mně plichta. Asi bych musel mít přímé porovnání, přesedávat z jednoho do druhého.
Ani v jednom jsem neměl problem s nohama jak vepředu tak vzadu, a že jsem ještě o trochu vyšší než Ozzman, navíc moje kráčivé končetiny zabírají větší část mé výšky. Ale mám pocit, že toho místa bylo víc ve čtyřce.
Ve vnitřní vybavenosti z pasažerského hlediska vyhrává pětka. Rozdílová je lepší propojitelnost a množství rozličných zdířek, jenž značně usnadňuje dýdžejing, svatou to povinnost spolujezdce při delších cestách.
A celkový dojem z jízdy? Na nepohodlí ani hluk si ani u jednoho stěžovat nemůžu, a i tak velké auto působí obratně i na českých okreskách. Ale v pětce je celkový pocit rychlosti utlumenější, člověk se kolikrát diví, co ten tachometr ukazuje.
Mé zkušenosti řidičské se až na malou výjimku omezují na čtyřku a štreky o délce několika desítek kilometrů, převážně v noci. Ač zapřísáhlý benzíňák, tenhle naftový automobil, pro jeho černou vizáž přáteli přezdívaný pohřebák, mi k srdci přirostl. Jelo se v něm zkrátka dobře. Nebylo mi ale dáno do vínku využít plný potenciál vozidla. S cizím prostě jedu jinak. Jen jednou mi Ozzman ve značně podroušeném stavu nařídil, ať na to šlápnu (na víceméně rovném a táhlém úseku), ale při pohledu na tachometr si to vzápětí rozmyslel.
Pětku jsem měl v ruce a noze jen krátce jednou, a musím říct, stačilo.Jednoho nedávného večera se Ozzman rozhodl, že si tu pětku zkusit musím. Jakožto zarytý odpůrce veškerého "pokroku" v automobilismu (jinými, značně subjektivními slovy přetechnizovanost a sklony k přílišné automatizaci) za poslední zhruba dekádu jsem z toho dvakrát nadšený nebyl, ale podvolil jsem se a po krátké instruktáži nasedl za volant výše recenzovaného vozu. Po zhruba tříkilometrové opatrné jízdě jsem rád předal otěže zpátky.
Předem podotknu, že většina věcí, co mi na pětce vadily, nebyla vázaná na typ auta, ale konkrétní konfiguraci a/nebo na všeobecné trendy automobilového průmyslu.
Startstop nebudu rozebírat, nebyl potřeba a myslím, že byl i vyplý. Ihned mě samozřejmě praštily do očí světlomety, za mně příšerně přesvícené s nepříjemně studeným namodralým světlem. I s automatickým svícením si myslím, že to musí protijedoucí řidiče neskutečně štvát. Ale taková je dneska doba, předhání se ve svítivosti, ale nějak se zapomíná, co na to ten chudák, co mu to v protisměru svítí do očí. A automatické dálkovky? Jsou věci, které jsem zvyklý si dělat v autě sám, a systémy, co je automaticky dělají za mně, spíše znervózňují a odvádějí pozornost. I když více mě rozptylovalo příliš jasné osvícení palubky, se kterým si v té chvíli ani Ozzman nevěděl rady.
Po krátké instruktáži a menším klopýtání jsem tedy vyrazil, bedlivě střežen Ozzmanovým ostřížím zrakem ze sedadla smrti. Jelo se příjemně, lehce, a kupodivu i v rámci pravidel silničního provozu. Když se chce, dá se s tím skutečně jezdit i klidně. Nervozita ale byla, a ke klidu nepřidaly ani všemožné věci, co si auto dělalo samo, daleko silnější brzdy, než jsem zvyklý, navíc s posilovačem, který zabírá už při polechtání pedálu, a nemožnost prostě pustit plyn a brzdit motorem (a ano, vím, můžu si podřadit páčkou pod volantem). Rád jsem si i přes opakované ujištění, že bych si zvyknul (o čemž vážně pochybuji) sedl zpátky doprava.
Abych to shrnul, pro člověka staromilského, jako jsem já, tohle auto prostě není. Někdo může namítnout, že automatická převodovka je tu už s námi nějaký ten pátek, a má pravdu. Stejně ji rád nemám a nezvykl bych si, i když mě Ozzman evidentně chce zkonvertovat - nedávno mi "vyhrožoval", že mě posadí do Mégana s hydroměničem, že prý poznám, jak se automat má chovat. Osobně doufám, že mu to jeho přítelkyně zatrhne.
A nyní již konečný verdikt: Na přesun na Moravu po malebných okreskách spojenou s kocháním se jadernou elektrárnou Dukovany za zvuku hitů z devadesátých let, a zpáteční cestu pár dní nato hezky rychle po D1, ať se stihne oběd, volím jako spolujezdec Mk5.
Na cestě z koncertu v brzkých ranních hodinách, přerušenou mimo jiné kontrolou policejní hlídkou, která prostě musí vykazovat nějakou aktivitu, s kufrem naloženým až po střechu aparaturou, basákem střídavě spícím a střídavě požadujícím zastávku na zvracení, a kytaristou, ovíněně se ptajícím příslušníků státní policie, jaké vlastně mají motory v těch jejich služebních Oktávkách, bych ale chtěl jednoznačně sedět za volantem staršího Mk4.