Stává se... Já se jednou vyboural na koloběžce. To jsem byl docela malej. Jel po hezkým asfaltu svých třicet za hodinu, ale odpor vzduchu shodil čapku z mé hlavy. A já začal za jízdy vystupovat... Štěrk, obrubník a už to bylo. Ramena a koleno sedřený. Ale podědil jsem tvrdý kosti, miluju mlíko a cereálie. Takže jsem si nic nezlomil. Tehdy jsem z toho byl špatnej, nešitý to mokvalo, ale o nějaký ten rok později jsem na to zavzpomínal s úsměvem. Dostal totiž kolobrndu, které se při první Tour de Rochlice prodřely brzdy skrz na skrz. A pak jednou - téměř v rychlosti stání - mi řídítka zůstala v ruce. :-O Nechci domýšlet, co se mohlo stát... ;-\
A možná jsi taky slízl pohár hořkosti za mnohé jiné cyklisty. Na které musím furt nadávat.
1. S příbuznými jsem byl v lese na procházce. U lesního stavení - restaurace a bývalé porno diskošky - si to nějaký ************* pustil ze schodů, já tak tak se štěstím chytl psa, pak málem strefil nějaké rodiče s dítětem. A jel terénem dál, snad ještě na to šlápnul...
2. Mámu při venčení málem sestřelil jiný fakáč, který nebyl při jízdě po chodníku u rušné silnice schopen použít zvonek...
3. Další borec to kalil po chodníku na plný kule, objel semafor pro (teď nejezdící) tramvaj a odbočil bez mávnutí rukou přejetím vyvýšeného dělícího ostrůvku, boreček...
Chování některých cyklistů nepochopím.
PS: No nic, ju se omlouvat Ibizianovi... :'-(