Neděle, krátce před sedmou hodinou ráno.
Absolutní klid v blízkém okolí malinko ruší jen popraskávání good-yearek na štěrkovém povrchu. Vystupuji a po pár metrech do mírného kopečku se ocitám před mohutnou kovovou bránou. Opatrně beru za kliku a vzápětí vstupuji do hájemství ticha, smíření, rozjímání… Není tu vůbec nikdo a popravdě řečeno jsem tomu rád. Rozlehlý prostor je přehledně uspořádán a bloudím jen chviličku. Poté mě intuice nebo snad něco jiného přivádí přímo k prostému ale dominantnímu kříži a k množství svíček pod ním.
Zapaluji připravenou svíci a pokládám ji k řadě dalších. Pár minut se snažím uspořádat myšlenky. Ne, nejsou jen o tobě, Krisposi, jsou i o mých blízkých, které jsem již ztratil, ale i o těch, jejichž ztráty se musím obávat. Čas je neúprosný. Tobě ho osud bohužel vyměřil příliš málo. Je mi to opravdu moc líto.
Odpočívej v pokoji….
[odkaz]