Výlet do dna sil
Nákup auta v Belgii je složitější. Ne nadarmo je tam sídlo kontroverzní EU. Potřebujete belgické převozní značky, spousty lítání a utratíte více peněz. Ale protože já mám tady (ukazuju si na hlavu ;-) ), tak jsem si ten jejich složitý systém zjednodušil. Návod nezveřejním, jinak v Belgii nezůstane jediné auto...
Z Prahy jsem jel autobusem Student Agency do Lucemburska. Autobus Volvo, televizí víc než já v Range Roveru a 70% cestujících rómské národnosti směřujících do Londýna a 30% lidí. Nejsem rasista, ale když se každý Róm šel během cesty 3x vys.rat, tak jsem vystupoval jako z ponorky, ve které došel vzduch.
O pohodlí se mi nepostaral ani nahluchý holohlavý muž, který si sedl, a hned si sklopil sedadlo. Až k hranicím jsem mu olizoval pleš a televizí jsem si podepřel bradu.
Když si šel zakouřit, sedadlo jsem mu vrátil do původní polohy, a dřívkem z nanuku Magnum ho zablokoval. Funguje to! Magnum je nejlepší nanuk! >:D
V Lucemburku jsem měl 5 hodin čas, než mi pojede autobus do belgického Bastogne. Ve 3 ráno jsem se vydal z centra na okraj města. Aby mi nebylo smutno, tak jsem si zpíval české lidové písničky. Místní obyvatelé jsou neskutečně ochotní. Poradí, pomůžou, pozdraví.
Když jsem přijel do Bastogne, čekal tam vedle tanku Sherman můj Prius. Radost jsem měl jako z toho prvního. Rok 2010, 123.000 km. Hlavně pojedu domů sám bez rómské vůně a v pohodlí. Prodejce Olivier uměl anglicky jako já, tedy jako náčelník masajů. Ale docela jsme si popovídali >:D
Jenže cesta domů byla už nad moje síly. Nejen že jsem zabloudil i do Francie, ale asi 50x mi padla hlava. Usnul jsem v zácpě, ale ostatní mě probudili. V jednu chvíli jsem měl i halucinace, když se mi zjevila moje žena a já si s ní nahlas povídal. Takové cesty zvládám, ale ta cesta autobusem se na únavě podepsala. Když jsem zastavil, tak nešlo spát, srdce bušilo, chtěl jsem být doma. Skoro 1000 kilometrů a já si sáhl na dno sil.
Jak jsem poznal že jsem doma? Po ohleduplnosti Belgičanů, Lucemburšťanů, Francouzů a Němců předjíždím autobus, když se zezadu přihnala xenonová světla. Lepil se a blikal. Když jsem ho pustil, vystrčil pražák z Volva XC90 ruku a významně mě vyfakoval...
„Mnohokrát vám děkuji, pane, konečně vím že jsem doma!", křičel jsem vzteky a nahodil jsem smutný výraz. Proč jen jsme národ takových zlých dobytků?
Cestu jsem přerušil doma v Mariánských Lázních, a domů do Prahy jsem pokračoval druhý den ráno. Ani nevím, jak a kdy jsem usnul...