Freude am Fahren
Na silnice jsem v sobotu po ránu vyrazil nazdařbůh a teprve za volantem se rozhodoval, kudy to vezmu. Volba nakonec padla na trasu sice delší, ale s jednou výraznou chuťovkou v podobě známé "silnice smrti" - Jestřebí-Liběchov.
S Mondeem (nebo dříve s Vitarou) se tam objevuju poměrně často, ale popravdě řečeno za plného provozu není o co stát. 30 kilometrový úsek s mnoha ostrými zatáčkami, plnými čárami a několika roztahanými obcemi vám dokáže pár náklaďáků nebo svátečních jezdců řádně znechutit. Pro Swiště to ovšem měla být premiéra. Sám jsem byl zvědav, jestli mi těch 60 kilometrů zajížďky bude stát za to. Obzvlášť když po úvodní pasáži z Děčína do České Lípy, kde potkat auto bylo unikát, provoz na výjezdu z Lípy na Mladou Boleslav pořádně zhoustl. Naštěstí v Jestřebí jsem směrem na Dubou uhýbal jen já a jeden Ronaultův "Favourite car". A ten odolával ataku vytočené japonské dvanáctistovky pouze pár desítek metrů.
Nějakých 10 kilometrů do Dubé jsem žádné jiné auto před sebou už nepotkal a tenhle úsek se zatáčkami spíše táhlými mi dobře posloužil jako zahřívací kolo. Ještě ostřejší esíčko těsně před Dubou a tep začíná stoupat. Legální průjezd a oči vyhlížejí ceduli konec obce. Noha na plyn, na voliči vystavit distanc čtyřce a jdeme na to. Plné soustředění, ruce se mazlí s volantem, žádná křeč, a oči skenují okolí. Každý sebemenší detail ukládají pro další zpracování. Celý svět se v tu chvíli jaksi zpomalil. Kdesi v dáli přede mnou je Fabia, ale její záď se velmi rychle blíží, a v každé zatáčce s doporučenou 40-kou se její náskok dramaticky zmenšuje. Jeden z nejlepších podvozků mezi běžnými přepravovadly suverénně krouhá poloměry a dává zapomenout na řízení poplatné (tedy přeposilované) trendům doby. Motor v rámci možností svého objemu dvou piv a jedné limonády řve smíchy, když ho lechtám víc než 5000 otáčkami. Chybí mu krouťák, chybí mu výkon....a přesto právě tady a právě teď jede jak ďas. Hlavně nebrzdit, protože na výjezdech pak rychlost mizí jak pára nad hrncem. Zkouším co nejpřesněji trefovat nájezdové rychlosti. Někdy se to daří víc, hlavně v přehledných úsecích, kde vidíte dvě tři po sobě jdoucí zatáčky jak na dlani....no a jindy zase míň. Zatáčky se mi stávají slalomovými brankami, na každou z nich útočím jak Alberto Tomba. V sedačce běžného spotřebního modelu lítám ze strany na stranu, pravým kolenem se vzpírám o středový tunel, vlevo se otloukám o dveře a přitom se stále pohybuji daleko za jeho schopnostmi. Tohle auto je lehké, slabé a vzhledem k vyvážení a kolům až na konci kastle má malý moment setrvačnosti, čili žádné ujíždění zadku nelze očekávat. Svoje limity ohlásí naprosto transparentně hvízdnutím pneumatik, pak máte už jen chviličku na korekci než dojde na nedotáčivý smyk. Nic z toho ještě nenastalo, ačkoliv zatáčky beru čím dál odvážněji. Víceméně vše se odehrává v legálních rychlostech (aspoň myslím, zas tak moc jsem to nesledoval), zákon překračuji snad pouze na "cílových rovinkách" před vjezdem do obcí. Vydýchat a s cedulí konec obce znovu na start. Ztratil jsem přehled o místě i o čase. Vnímám jen trať a případné překážky (kromě té Fabie už jen jedno Mondeo a nějaká Honda) a snažím se Swiště udržet v rytmu. Už už to vypadá, že tohle bude "dobré kolo", když vletím do levotočivé zatáčky, která se po mírném nájezdu neočekávaně utáhne. Srdce mi poskočí a ruce stáčejí volant, moc prudce, Contíky hvízdnou....a sakra, tohle mi nevyjde, noha z plynu, povolit volant...a jsme zpátky. Krátké ale ostré brzdy, přitáhnout volant a noha na plyn, dvojka zavyje jak kdyby ji dostala do ruky španělská inkvizice a Swišť vyjíždí ze zatáčky. V hlavě mi buší, a ačkoliv ve tváři mám křeč a horní část chrupu drtí tu spodní (nebo naopak, vyberte si), duše může radostí puknout. Příjíždím do Liběchova a uhýbám na Štětí. O kousek dál v polích stavím, nechávám motůrek vydýchat. To nejlepší mám sice už za sebou (mluvím o jízdě, jinak jsem stále junák >:D) ale cestou domů mě ještě čeká pár pěkných úseků od Štětí do Litoměřic než se napojím na státovku do Ústí a následně do Děčína. No tak super. Jde se na to. ;-)